WALTER HOFBAUER: "Žít naplno až do konce!"

WALTER HOFBAUER

“Žít naplno až do konce!”

Dovolte, abych Vás seznámila s mladým trumpetistou Waltrem Hofbauerem, který ve svých 23letech stihl opravdu mnoho. Je prvním trumpetistou Symfonického orchestru Českého rozhlasu, zároveň i orchestru Národního divadla Praha, dále je studentem HAMU a hrdým otcem. Jsem velmi potěšena, že jsem se s Waltrem mohla opět shledat a pobavit se o jeho životě, plánech i úspěších. 


Proč hraješ na trumpetu?
Jsem z hudební rodiny, moji rodiče jsou oba muzikanti, a tak jsem šel po vzoru táty. Já jsem chtěl hrát na žesťový nástroj, ale začal jsem na baskřídlovku a byl to docela “průser”, takže jsem zkusil trumpetu a ta byla daleko lepší….no a už jsem u toho zůstal.


Tvůj bratr hraje také na trumpetu, proč:-)?
Ten šel po mém vzoru, už od začátku věděl, že bude hrát na trumpetu.

Jak jste to měli doma při cvičení?
Táta učil na ZUŠ, tak jsme hráli většinou tam. Ale samozřejmě jsme bydleli v paneláku a měli jsme doma jasně určená pravidla, kdy můžeme cvičit. Od deseti od rána do deseti do večera a dodržovali jsme nějakou obědovou pauzu. Ale snažili jsme se chodit cvičit do hudebky nebo taky v Třešti do kina, tam byla zkušebna místní dechovky.
Mým hlavním učitelem byl v začátcích táta. Měl jsem ještě učitele na ZUŠ v Telči, Evžena Mašáta, který mě naučil základy hry na trubku, protože táta byl tubista, ale určitě za hlavního učitele považuju tátu. 

Byl na Tebe přísný?
Byl hodně přísný, no bylo to často kruté, došlo i na slzy, na všechno, ale rozhodně to stálo za to!

Jsi členem SOČR a nyní i Národního divadla Praha. Je Ti 23 let, jsi hrdý otec, manžel, máš dvě zaměstnání, kšefty a studium, jak se to dá spojit dohromady? 
Tak jde to skloubit. Někdy je to horši, ale já nejsem ten typ, co by potřeboval sedět doma. Když se člověk dostane do toho tempa a stále si to drží, tak se to podle mě dá zvládnout. Určitě je potřeba mít všechno vyřízené dopředu, aby to zapadalo. Musím si přizpůsobit orchestrální plánky se školou, abych tu výuku částečně mohl navštěvovat. A samozřejmě manželka a mimino. Hlavní je to, mít na ně čas. Třeba před půl rokem jsme měli malou krizi, že to manželce vadilo, že jsem málo doma… ale tak vzala si mě, tak si musela zvyknout:-).. ne, myslím, že je to v pohodě! Když to srovnám s lidmi, kteří mají pevnou osmihodinovou šichtu, která se nemění, tak jsou vlastně celý den pryč a přijdou až večer. To v naší branži vůbec není. Když dám jasný příklad, tak dopoledne je zkouška a já klidně po té zkoušce můžu jet odpoledne domů s tím, že mám večer představení, na které odjedu a zase se vrátím. A vlastně toho času je ve výsledku dost. Cvičení se do toho taky nějak vejde. Třeba přijdu na zkoušku o hodinu dřív a pak tam chvíli jsem před představením…no nebo v noci.  V rádiu je otevřeno nonstop, takže půlnoční cvičení není výjimkou.

Jak vnímáš rozdíly mezi symfonickou a divadelní hrou? Co Tě více baví?
Tak rozdíly tam jsou markantní. Já jsem v divadle zhruba půl roku, tak jsem stačil trochu poznat, jak to tam chodí. Každé má svoje, nemůžu říct, co by mě bavilo více. Rozhodně mě nevadí nic a baví mě všechno! Tak někdy se hrajou skladby, které člověka nebaví, ale tomu se nevyhneme. Hlavní rozdíl je v tom, že když člověk hraje v symfoňáku na pódiu, nesmí si dovolit v podstatě nic… sedět nakřivo, žádná chyba, nula tolerance. Oproti tomu v divadle, kdy člověk sedí dole, tak to tam všechno probíhá s mnohem větším klidem. Už ten pocit, že se lidé nekoukají na muzikanty, ale nahoru na scénu, na člověka působí klidněji. Přijde si, sedne, odehraje, do toho nějaký tacet. Ale každopádně každé má svoje. Nebo natáčení, to je zase jiná věc, člověk musí být jiným způsobem připravený. Jednoduše se to musí natočit.

Co Tobě vyhovuje nejvíce?
Já jsem rád za to skloubení, protože zase můžu tím divadelním provozem poznat něco jiného, musím se učit nové party, takže nestojím na místě, pořád se něco děje. Momentálně bych řekl, že mě dost baví komorní hra. Mimo orchestry jsem členem Brasstetu. Není tam nade mnou dirigent, který po mě něco chce. Zde je nás pět a můžeme si tvořit muziku sami, každý podle svého a hlavně tak, jak nás to baví. Nebo velké symfonické věci, Mahler a podobně. Ale vlastně i v té opeře…třeba Rusalka je krásná.

Co Ty a soutěže?
Byl jsem na hudebkových soutěžích, Žestě Brno několikrát., soutěže konzervatoří, Concertino Pragua a Pražské jaro, kde jsem se neprobojoval do finále. 

Plánuješ dále soutěžit, je to pro Tebe důležité?
Myslím si, že ne.. Možná změním názor, ale možná už bude pozdě. Přeci jen ty soutěže jsou pro mladší, je mi už třiadvacet. Vím, že profesor na konzervatoři říkal, že jsem soutěžní typ, ale já si to úplně nemyslím. Vlastně jsem měl vždycky největší trému z té soutěže. Obětoval jsem tomu hodně času, vlastně i tomu Pražskému jaru, i když tam jsem se už tolik nepřipravoval, protože jsme měli malého kluka. Ale moc neplánuju se někam vydávat.

Mnoho talentovaných umělců cítí touhu někam vycestovat, co Ty?
Tak řešil jsem to, že bych odešel třeba na ERASMUS při studiu na vysoké škole, ale tím, že jsem se už v prváku oženil a narodil se nám syn, šlo všechno stranou a teď pro mě jednoduše možnost jít studovat do zahraničí neexistuje. Já musím vydělávat peníze a živit rodinu :-). Takže si nemůžu dovolit odjet na půl roku. Jediná možnost je odjet do zahraničí, udělat konkurz a třeba se tam odstěhovat s celou rodinou. Spousta orchestrů nabízí spolupráci roční nebo půlroční, to by možná stálo za zváženou…. Chtěl jsem jeden takový zkusit do Švýcarska, ale zručili ho :-D , tak jsem ho nezkusil.

Jaké jsou Tvé plány na tuto sezónu?
Přežít ji? :-D No tak od září jsem ve dvou orchestrech, takže to musím skloubit dohromady tak, aby mi zbyl čas na rodinu a na studium.

Jaký je Tvůj sen nebo přání? V roce 2014 jsi pro OperaPlus řekl: “Žít naplno až do konce!”, platí to stále, nebo se něco změnilo?
Já si to myslím každopádně pořád! Je to třeba to, jak jsem říkal, že by mě nebavilo sedět doma a dívat se na ručičky na hodinách, jak se pohybují. :-D Chce to stále něco dělat… Jako když člověk sedí, tak je to vlastně příjemné, utečete to….neříkám, že to někdy neudělám, člověk potřebuje občas vypnout a odpoledne si pustit Novu a podívat se na opakování Ordinace :-D Ale pak když člověk vyběhne, musí si jít zacvičit, pak jít nakoupit, jít na procházku s klukem, jít do práce. Začnu v devět a je jedna odpoledne a zjistím, kolik jsem stihnul věcí, tak je mi to příjemnější a myslím si, že to člověka nabíjí, je pak méně unavený, než kdyby seděl doma. Tak tím bych asi popsal to, žít naplno…no a taky jednou člověk umře...takže až do konce.


Děkuji Walterovi za rozhovor, přeji mu především mnoho radosti s celou rodinou, zdraví a úspěchy v pracovním životě.

Kristýna Ratajová
www.prokoncert.cz