PROKONCERT PŘEDSTAVUJE: MARIE MÁTLOVÁ

PROKONCERT PŘEDSTAVUJE:

MARIE MÁTLOVÁ

“Člověk může milovat jakoukoliv práci, někoho naplňuje práce s čísly, někoho pomáhat ve zdravotnictví, mě naplňuje hra na housle, hra v orchestru i výuka hry na hudební škole."

Jsem velmi ráda, že Vám v pravidelné rubrice mohu představit Marii Mátlovou. Tato houslistka je v současné době zástupcem koncertního mistra v Národním divadle v Praze, zabývá se komorní i sólovou hrou, je pedagogicky činná a navíc má za sebou zkušenosti ze studií v izraelském Tel Avivu.  Jaká byla Marušky cesta přes Izrael, jak pociťovala kulturní rozdílnosti a proč nakonec usídlila v Národním divadle? To vše a mnohem více se dozvíte v následujícím rozhovoru.

Maruško, nyní jsi zástupce koncertního mistra v orchestru Opery Národního divadla v Praze, ovšem známe se již od dob studia na gymnáziu. Jaká byla cesta z GJN až po Národní divadlo?
Cesta z pražského hudebního gymnázia byla občas až překotná. Z gymnázia jsem odešla asi v 16ti letech, kdy jsem chtěla přejít na Pražskou konzervatoř opět k panu profesorovi Jiřímu Fišerovi. Ovšem nabídka studia v Izraeli v roce 2008 se nesešla úplně s pochopením ze strany vedení konzervatoře, a proto jsem přešla na individuální studium na konzervatoři v Pardubicích. Zde jsem studovala od třetího až po šestý ročník dálkově a zároveň jsem již studovala bakalářské studium na The Buchmann-Mehta School of Music v izraelském Tel Avivu pod vedením koncertního mistra IPO, Ilyi Konovova.V Izraeli jsem zůstala až do roku 2014 a studium zakončila magisterským titulem.
Musím říct , že jsem původně chtěla zůstat v Izraeli i po studiu. Měla jsem již stálé místo v místním komorním orchestru a také další pracovní nabídky, ale kvůli válce v červenci 2014 jsem se rozhodla opět vrátit do České republiky. V Praze jsem dostala pozici v akademii PKF-Prague Philharmonia, ve které jsem působila 2 sezóny a poté jsem vyhrála místo tutti hráče do orchestru Národního divadla. Od roku 2016 jsem zde jako zastupující koncertního mistra. Takže cesta to byla dlouhá, často i trpká, protože ne vždy se člověk setká s dobrým jednáním, zvlášť, když nežije ve své vlastní zemi.

Několik let jsi strávila v Izrali, můžeš nám tuto zem i Tvé zkušenosti přiblížit?
Ke studiu v Izraeli jsem se dostala opravdu náhodou. V roce 2008 jsem hrála  recitál  na koncertě v Německu, kde účinkoval také reprezentativní kvartet Izraelské Filharmonie, ale na druhý koncert jim onemocněl druhý houslista a mě požádali za rychlý záskok. Už ani nevím, co se přesně hrálo, byla jsem jak u vytržení, ale nakonec vše dopadlo dobře a první houslista (můj budoucí pedagog) mi ještě v Německu nabídl soukromou hodinu a posléze i konkurz o stipendium na Tel Avivské Univerzitě. 
Přestože jsem se tehdy rozhodovala ohledně studia v USA (kde byl problém s financemi). Nabídka plného stipendia mi přišla vhodnější - profesora jsem již znala, je to vynikající hráč, bývalý student Zakhara Brona a nepřekonatelný koncertní mistr!
Izrael je opravdu krásný kout země, kam se vždy budu ráda vracet. Oproti lidem v Čechách jsou všichni veselejší, sebevědomější, více společenští. Ale samozřejmě člověk narazí časem na stránky této odlišné kultury a hlavně jiného vyznání, což se mě osobně několikrát dotklo. Především pokud je dirigent ortodoxnějšího vyznání, tak mi jako ženě - koncertnímu mistrovi - ruku nepodá, což člověka hned zarazí. Otázka izraelsko-palestinského konfliktu mě ale nepřísluší, protože já už vyrostla ve svobodné zemi a v podstatě vím velmi málo.


Můžeš více rozvinout důvody, proč jsi tam nezůstala?
Proč jsem v Izraeli nezůstala je tam nasnadě právě kvůli bezpečnostní situaci. 
Paradoxně teď když se na to dívám zpětně, tak je v Izraeli podstatně více bezpečno nežli třeba v Paříži či v Berlíně, ale tehdy samozřejmě v Evropě ještě nebyla tato situace tak vyhrocená. 
Další důvod, proč nezůstat, jsem řešila také z pohledu budoucí rodiny. Opravdu bych nechtěla v životě vychovávat s láskou své děti s tím, že v 18ti letech narukují do armády a nasadí životy, které stejně nevyřeší ten dlouhodobý konflikt. Já jsem v celku patriot, chápu člověka, který se rozhodne bojovat za svou vlast, ale myslím, že v očích každé matky je to srdcervoucí rozhodnutí.

Můžeš provnat orchestr v Izraeli a v České republice?
Tak asi nejmarkantnější rozdíl je v přístupu členů orchestru. Většina českých orchestrů je poměrně hlučná, (ne samozřejmě všechny), často ne úplně v počátcích připravená, ale mají velký kulturní potenciál a velký vklad hráčského stylu. Jelikož máme jako Češi velkou škálu výborných českých skladatelů, tak máme velkou výhodu v takovém tom ryze českém přístupu k národní hudbě.
Naproti tomu je Izrael velmi mladým státem, takže národní hudbu v podstatě můžeme datovat až od 20. století. Muzikanti jsou zde nadaní, většinou studovaní ve stylu ruské školy, která se projevuje také v orchestrech. Kupříkladu nahrávky Mahlerových, Brucknerových,  Straussových skladeb Izraelské filharmonie patří mezi světové.
Co se týče stylu hry ryze klasicistních skladatelů, tak máme jako Češi velkou výhodu v tom, že jsme v blízkosti všech důležitých měst, rodištích všech tehdejších mistrů: Lipsko, Vídeň, Salzburg... Takže samozřejmě i toto nás ovlivňuje. Stát Izrael je bohužel poměrně izolovaný, buď mořem, nebo státy, které nemají s Izraelem úplně přátelské vztahy, takže zde je obohacení, inovace hudební kultury, hudebních škol, závislé na podnětech z mnohem větší dálky.


Jsi orchestrální, komorní, ale i sólový hráč! Co Tě naplňuje nejvíce? 
Cítím se asi spíše jako komorní a orchestrální hráč. Samozřejmě mám v repertoáru sólové koncerty, čekají mě sólové recitály, ale srdcem jsem hlavně komorním hráčem, což aplikuji i do orchestrální hry. Musím se přiznat, že v dětství jsem operu úplně nechápala, byla pro mě moc komplikovaná, ale od té doby, co pracuji v ND jsem si zamilovala operu natolik, že už mi vyloženě chybí to spojení instrumentu se zpěvem a vizuálním projevem na jevišti. Najednou jako kdyby vše dávalo mnohem větší logiku a potěšení! Pokud si představíte třeba Janáčkovu Lišku Bystroušku a její suitu pro symfonický orchestr, tak máte najednou pocit, že zde chybí celá jedna část. Zjednodušeně řečeno, jako kdyby jste si doma zapomněli hodinky a cítili byste se jako bez ruky! V opeře hrají lidé, kteří ji bezmezně milují!
V podstatě mě naplňuje vše, co se dělá s láskou, profesionálně, a já i lidé okolo mě do toho mají chuť dát vše. To je podstata, proč tuto práci dělám. Člověk může milovat jakoukoliv práci, někoho naplňuje práce s čísly, někoho naplňuje pomáhat ve zdravotnictví, mě naplňuje hra na housle, hra v orchestru i výuka hry na hudební škole. Vše je o tom, jak si to člověk v sobě nastaví.

Jaké je nyní Tvé působení u nás?
Tak vedle Národního divadla působím také v takzvaném nově restartovaném Pražském Komorním Orchestru - PKO, kde v současné době pracuji vedle svého nynějšího "hamáckého" profesora pana Leoše Čepického a dalších výborných umělců.
Dále působím také na Hudebním Gymnáziu a Hudební škole hlavního města Prahy na Praze 3. 
Vedle toho jsem se “tak zvaně hecla” a chtěla bych si ještě dodělat druhého, českého magistra na HAMU, jak u prof. Čepického, tak u prof. Hůly. Samozřejmě časově je toho hodně a den má vždycky jen 24 hodin, takže ne vždy se mi podaří dostát svým studentským povinnostem. Ale stále bych se moc ráda dále zlepšovala, jak ve hře, tak i v pedagogických znalostech.
To vše, co do dnešní doby dělám, bych tak chtěla zúročit v nadcházejícím létě 2018, kdy vedle Mezinárodního festivalu v Českém Krumlově bude také probíhat první ročník houslových kurzů, které budu pořádat.

V jakým komorních souborech vystupuješ?
Tak vedle již zmíněného PKO v současné době připravujeme s kolegyněmi nově vznikající smyčcový kvartet, který je taková srdeční záležitost. Kvůli mým (a nejenom mým) pracovním povinnostem zatím nebylo možné najít to správné "TO", co bych si s radostí vzala za své, a měla možnost je vypiplat jako dítě. 
A jsem tedy velmi ráda, že takový projekt bude možné uskutečnit s tak výjimečnými kolegyněmi, jaké mám. Ale zatím je to takové naše malé tajemství.

Jakou hudbu hraješ nejraději a proč?
Tak všeobecně nemůžu říct, co hraji nejraději. Jako u každého je to dané náladou, spoluhráči, vedením ansámblu nebo prostě jen denním rozpoložením.  Velmi často si užívám opery Janáčka - jeho Jenůfa je nepřekonatelná, dále Liška Bystrouška a její krásné melodie procházející tak známými sčasovkami!
Dále miluji Rusalku, i když z pohledu hráče prvních houslí je zrovna Rusalka velmi nevděčnou operou. 
Z komorní hry je to jakékoliv uskupení, kde pracuji s pohodovými lidmi, kteří mají chuť produkovat kvalitní hudbu a není jim jedno, jak a co se hraje. To je pro mě důležité. A to vlastně platí od houslového dua až po operní zkoušku.

Hra na housle je náročné řemeslo, navíc působíš jako žena u prvního pultu v orchestrech, vyžaduje to odvahu a ráznou povahu?
Musím říct, že si úlohu vedoucího primů nebo celého orchestru uvědomuji čím dál tím více a že mi tato úloha přijde o to těžší. 
Pokud si vezmeme fakt, že ještě před pár lety v českém orchestru nebyly žádné ženy a navíc ve funkční pozici, tak doba šla velmi dopředu. Dnes se na konkurzu ucházejí o místo hlavně ženy, a to ve všech oborech.
V době studií, kdy jsem byla pět sezón koncertním mistrem dirigenta Zubina Mehty, nebyl tento problém tak markantní. Ano, vždy se našel někdo, kdo si řekl: "Nojo, ženská, ještě ne Izraelka, a je z nějakého zapadákova." a podobně. Ale když jsme byli studenti, tak jsme všichni věděli, že to není na celý život. Teď, pokud jsem koncertní mistr, si uvědomuji velký problém nejenom "muži-ženy", ale hlavně rozdíl v ročníku narození mezi jednotlivými kolegy.
Ruku na srdce, nikdo přece jen tak nechce uznat člověka, který před ním stojí a je třeba o patnáct let mladší. Máme takové ty dojmy: "Ty jsi přece ještě nic nezažila..."... 
Ano, třeba jsem nezažila tolik, jako člověk, kterému je padesát, ale mám snad také nějaké zkušenosti a snad mám i chuť k tomu, docílit toho nejlepšího výsledku v rámci fér hry a dobrého jednání.
Dalším velkým problémem v jednání mezi lidmi je nemožnost přijmout fakt, že se někdo zmýlí. Častokrát se vedoucí jakýchkoliv oborů (ať už hudebních či jiných) takzvaně vozí po svých podřízených. Být vedoucí neznamená výsadu sekat okolo sebe. Nese to s sebou výsadu pomoct ostatním dostat se výš než předtím.  Vedoucí není neomylný, ale v dnešní době je nepředstavitelné pro velmi mnoho z nich říct: "Promiň, spletla jsem se."
A to je další překážka, se kterou je nutné bojovat. Takže v dnešní době neřešme, zda je vedoucí žena nebo muž, ale spíš, zda je schopný vést svojí skupinu ke zdárnému cíli.

Co Tě čeká v novém roce? Na co se nejvíce těšíš?
V tomto roce mě čeká nejdříve několik recitálů, kterými bychom chtěli odstartovat spolupráci na regionální bázi s místy, kterým se ze zásady nedostává kulturního vyžití. Poté se samozřejmě těším na všechny premiéry a nové inscenace v Národním divadle. 
Spolu s Reném Kubelíkem budeme v německé Konstanz natáčet nové CD, které bude dostupné ještě tento rok, a v červenci mě čeká již zmíněný první ročník mistrovstvích kurzů v Českém Krumlově ve spolupráci s Mezinárodním festivalem konajícím se ve stejném termínu. Prvně proběhne mistrovský kurz s vynikajícím Vladem Chmelem, který zde povede obor zpěv a poté  přijde na řadu týden houslových kurzů, kde se budeme zaměřovat na sólovou a komorní hru, budeme zde mít přednášky o interpretaci a budeme se účastnit i koncertů vyhlášeného hudebního festivalu.
Na to vše (a ještě více) se velmi těším a snad nám budou okolnosti přát, abychom zrádně došli k další spolupráci a dalším úspěšným koncertům.

Děkuji Marušce za rozhovor a přeji jí mnoho úspěchů v její kariéře i v osobním životě.

Kristýna Ratajová
www.prokoncert.cz