MARTA REICHELOVÁ

MARTA REICHELOVÁ
"Vždy jsem chtěla a chci pracovat s lidmi, kteří pro mě budou inspirací a motivací být stále lepší v tom, co dělám..."

Marta Reichelová je má bývalá kolegyně ze ZUŠ Ořechov, kde měla skvělé výsledky se svým sborem "Moře" a žáky, ze kterých dokázala svým pozitivním a přátelským přístupem vytáhnout maximum energie a tu předat dál a vykouzlit rodičům a dalším posluchačům úsměv na tváři. Kvůli angažmá musela však učení zanechat a vydala se na sólovou dráhu. V současné době dokončuje doktorandské studium na JAMU v Brně a nedávno se vrátila ze soutěže z Moskvy...

Jak probíhá příprava na takovou soutěž a co sis z ní přivezla?
V dřívějších letech jsem se na soutěže připravovala intenzivně. Cvičila jsem takřka denně, tři až čtyři hodiny, několik týdnů předem téměř výhradně soutěžní repertoár. Dnes je tomu již jinak, protože jsem pracovně mnohem vytíženější než dříve. Proto vypadala letošní příprava tak, že jsem do posledního dne před odjezdem zkoušela v divadle zcela nově napsanou, soudobou operu a o přestávkách mezi zkoušením jsem korepetovala a konzultovala repertoár, který se týkal soutěže. Výhodou ale bylo, že všechny skladby, které jsem zvolila pro soutěž, jsem už zpívala i v praxi na jevišti. Nemusela jsem se tedy učit zcela něco nového. Potřebovala jsem novou výzvu a tato soutěž byla skvělou příležitostí zase se někam posunout, rozšířit si obzory a prozkoumat krásy Moskvy, ze které jsem si protentokrát přivezla především cenné zkušenosti, zajímavé pracovní kontakty a vyslechla jsem si opravdu skvělé výkony talentovaných pěvců. Vzhledem k věkovému limitu soutěží, byla tato také má poslední. Taková osobní „rozlučka“ se soutěžními prkny.

Jaké byly tvé hudební začátky?
Byla jsem takové upovídané, živé dítě s pusou od ucha k uchu. Nevím, jestli někoho napadlo, že se jednou zpěv stane mou profesí. Ale asi se mé hudební vlohy projevovaly tak moc, že jsem se začala již v pěti letech učit hrát na housle v ZUŠ Jeseník. U těch jsem vydržela až do svých sedmnácti. Držela mě u nich především hra ve smyčcovém orchestru, se kterým jsme cestovali po celém světě. Právě v orchestru jsem si utvořila blízký vztah ke klasické hudbě. Rodiče si přáli, abych šla studovat housle, když už jsem se jim věnovala od tak útlého věku, ale já jsem si prosadila svou. Zpěv mě lákal více, možná i proto, že jsem nemusela tolik cvičit. Se svým „pracovním“ přístupem k houslím by se ze mne stala pouze průměrná houslistka a to jsem nechtěla.
Potom přišla konzervatoř, kde jsem hodně věcí týkajících se operního zpěvu pochopila, no a poté vysoká škola, kde jsem na sobě začala už opravdu pořádně pracovat. (smích)

V kolika letech jsi začala se zpěvem?
Mně přijde, že zpívám snad odjakživa, zkrátka co si pamatuji. Avšak pod pedagogickým vedením jsem se začala zpěvu věnovat až od dvanácti let. Zda se věnovat zpěvu pod odborným dozorem, provázelo důležité rozhodování společně s rodiči, kteří tento krok zvažovali z důvodu mé vytíženosti „housle – škola“, k tomu jsem měla také problémy s pozorností. Posledním a také rozhodujícím faktorem pro učinění tohoto, jak se nyní ukazuje, pro mne životně důležitého rozhodnutí, byla příprava na konzervatoř a paní učitelka v ZUŠ Jeseník byla skvělou volbou.

Vzpomeneš si na své první vystoupení?
Bylo mi asi pět let a byla jsem s celou rodinou na návštěvě u mého prastrýce. Stále jsem si něco prozpěvovala, a tak mi příbuzní řekli, ať zazpívám pro všechny. Byly Vánoce a zpívala jsem koledu Štědrý večer nastal. Pamatuji si tu nervozitu uvnitř mě těsně před tím, než jsem začala zpívat. Pamatuji si ji hlavně proto, že tento určitý pocit „trémy“ přetrvává dodnes, i když po chvíli pomine. Myslím, že z tohoto soukromého, rodinného vystoupení existuje i nahrávka na pásce. (smích) 

Kdo tě naučil zpívat?
No, mám pocit, že se s každou rolí učím zpívat znovu a bude tomu tak nejspíš po celý život. (smích)
Myslím si, že v každé profesi je důležité, aby se naučil člověk pracovat sám se sebou. V našem oboru je to práce s vlastním tělem, hlasem a psychikou. A nejlépe toho člověk docílí, potká-li někoho, kdo mu poradí jak na to. V tomto jsem měla veliké štěstí. Profesorky, které mě provázely a provázejí, mě vedly a vedou k přirozenému projevu a stále pro mě hledaly či hledají nejlepší cestu. A podpora individuality pěvce ve spojení s rozpoznáním a konstruktivní kritikou jeho nedostatků je velmi důležitým základem. Jsem ráda, že mi každá z profesorek umožnila vést s nimi dialog, a tak najít tu správnou cestu.
Dobrý učitel dokáže upozornit, navést, poradit, ale ve výsledku je „třetí ucho“ stejně důležité jako zpěvák sám. Pořád je co zlepšovat a zdokonalovat a myslím si, že by s tím člověk neměl přestávat.
 
Co považuješ za nejdůležitější mezník či úspěch ve svém profesním životě?
Svoji nejmilejší roli lišky Bystroušky v opeře Příhody lišky Bystroušky od Leoše Janáčka a setkání s panem dirigentem Jiřím Bělohlávkem. Obojí spolu souvisí. Poprvé jsem nastudovala Lišku ve studentském představení JAMU v rámci festivalu Janáček Brno 2014 a pan dirigent Bělohlávek se na toto představení shodou několika okolností přišel podívat. Hned počátkem následujícího týdne mě oslovili jeho jménem z České filharmonie a nabídli mi roli Jana v Janáčkově Její pastorkyni. Koncertní provedení této opery zaznělo v Rudolfinu a v South Bank Center v Londýně.
Po této krásné spolupráci a velké příležitosti od něj přišla další nabídka v podobě zahajovacího koncertu České filharmonie letos v říjnu, kde zazpívám sopránové sólo v Mahlerově 4. Symfonii. Jsem nesmírně vděčná, že jsem měla to velké štěstí potkat tak úžasnou a významnou uměleckou osobnost jako byl, a v našich myslích stále bude, pan dirigent Jiří Bělohlávek. Jeho vřelá slova, velmi citlivá a naprosto přesně mířená kritika mi v tom nejlepším slova smyslu navždy utkvěla v paměti.

Tvůj profesní vzor?
Vážím si a upřímně obdivuji každého člověka, který opravdu rozumí svému řemeslu a navíc mu umí vtisknout něco svého. A pokud mám být konkrétní ve svém oboru, tak mezi mé oblíbené pěvkyně patří Natalie Dessay a Patricia Petibon.

Čeho bys chtěla ve svém oboru dosáhnout?
Vždy jsem chtěla a chci pracovat s lidmi, kteří pro mě budou inspirací a motivací být stále lepší v tom, co dělám. Chtěla bych zpívat nejlépe, jak to jde a pracovat na takových projektech, ze kterých budou lidé odcházet a mít pocit, že to opravdu stálo za to.

Nechybí ti housle?
(smích) Ani ne. Housle pro mě udělaly, co mohly a já pro ně taky tím, že jsem je odložila. (smích)

Věnuješ se výhradně klasické hudbě?
Klasická hudba je pro mě stěžejní, avšak nezaujímá v mém životě zcela výhradní postavení. Nechci tím říct, že bych výrazně tíhla k alternativním stylům, ale vypadá to, že se velmi dobře vyvíjí můj vztah k soudobé hudbě. S oblibou si také zazpívám lidové písně a čas od času se setkám i se skladbami charakterově blíž k populární hudbě. Spolupracuji například s Danielou Magálovou, která je známá zpěvačka lidových písní a moderátorka především DH Moravanka. Náš pěvecký záběr je klasický i neklasický. Mám ráda pestrost v repertoáru a rozhodně se mu nevyhýbám. Na prvním místě je však vždy kvalita. V nejbližší době nás čeká několik vánočních koncertů, na které vás srdečně zvu…

Jaké jsou tvé koníčky kromě zpěvu?
Velmi ráda tvořím. Ať už to jsou šperky, či nejrůznější drobné dekorační výrobky. Ráda poznávám jiné kultury, s čímž souvisí mé oblíbené cestování. A mým také velkým koníčkem je zábava a relaxování s rodinou a přáteli.

Co bys ráda vzkázala svým posluchačům?
Že se na ně moc těším!

Kde se vidíš za deset let?
Mnohdy se toho uděje hodně za deset sekund, natož tak za deset let. Takže se nechám ráda překvapit. (smích)

Co je tvým snem nebo přáním do budoucna?
Přála bych si, aby se svět trošku zpomalil a lidé viděli opět více kvalitu než kvantitu.
A snů mám hodně. Jenže ty se neprozrazují, protože by se pak už nemusely splnit. (smích)

Děkuji Ti za rozhovor a přeji mnoho dalších úspěchů, zajímavých angažmá, energie a chuti do života!

www.reichelova.com

Lukáš Daněk
www.prokoncert.cz